Od vás pro vás - Aleš

Mou hlavní náplní je zde cvičení bojového umění Bujinkan budo thaidžucu, které zahrnuje devět starých japonských škol.

Stále více jsem přesvědčen o tom, že toto bojové umění a sebeléčení jsou úzce spjaty.

Zdravím z Japonska

a chtěl bych se s vámi podělit o některé své zážitky a pocity (některé jsou nepublikovatelné).

Mou hlavní náplní je zde cvičení bojového umění Bujinkan budo thaidžucu, které zahrnuje devět starých japonských škol.

Stále více jsem přesvědčen o tom, že toto bojové umění a sebeléčení jsou úzce spjaty.

Volnost pohybu, uvolnění celého těla i mysli, nesnažit se udělat techniku, ale vnímat protivníkovy pohyby i myšlenky, to jsou základní znaky.

Godan test je závěrečná zkouška, kdy se z žáka stává student.

Sednete si na paty, zavřete oči a jeden z učitelů vás sekne zezadu mečem (dnes jen bambusovým) a vy musíte uhnout a to v ten pravý okamžik.

Když jsem šel poprvé na godan test, tak mi to připadalo lehké, ale jen do té doby, než jsem si sedl.

Dívalo se na mne asi 100 studentů a všichni učitelé, ale jak jsem zavřel oči, tak to vše odpadlo, ale ten meč zezadu ne, byl tam a bylo velmi těžké se uvolnit.

Chtěl jsem tuto zkoušku udělat a nepřipouštěl jsem si možnost, že neuspěji, a ono se tak stalo a já jsem to ucítil na své hlavě. O depresi, kterou jsem potom měl, se mi ještě nyní těžko hovoří.

Při druhém pokusu jsem už nic nechtěl, bylo mi jedno, jestli uspěji či nikoliv, moje tělo se najednou samo pohnulo a spadlo do kotoulu a já jen slyšel "OK".

Pěkná ukázka našich představ a reality.

Až po nějakém čase mi začaly souvislosti do sebe zapadat. Pochopil jsem smysl této zkoušky, že není důležité, jaký má kdo dosažený technický stupeň, ale že je důležité, jaký má vnitřní pocit a jak vnímá okolí.

Naše touhy a představy velmi omezují náš rozhled.

Pocity z běžného života Japonců:

Je velmi těžké pro člověka z Evropy pochopit jejich život. Ráno většina cestuje dlouho do práce a večer většina cestuje dlouho z práce.

V dopravní špičce se ve vlaku nebo v metru nemusíte držet, nemáte kam spadnout, někteří Japonci spí ve stoje, jiní vsedě a ty, co nespí, očaroval display mobilního telefonu.

Pro mne je tu mnoho uniformity, děti ve školách, drtivá většina mužů v černých oblecích a mnoho uniformovaných lidí na nádražích, obchodních domech. Vyžaduje se dodržování pravidel a předpisů.

Když jsem byl poprvé v Japonsku, míval jsem depky skoro každý druhý den, teď jsem měl první po dvaceti dnech, myslím, že to není úplně špatný.

Mějte se krásně a neberte to moc vážně (ten náhled z letadla není úplně špatnej).

S pozdravem Aleš.